V cizím pokoji, co býval mým

V cizím pokoji, co býval mým


V cizím pokoji, co býval mým,
teď jenom tak bez myšlenek sedím.
Na jedné posteli bratr spí
a já na prázdný papír hledím
a pozoruji skvrnu od inkoustu,
co se vpívá kousek po kousku
a kdesi se ztrácí,
jako moje nitro,
jako má duše,
která ač v pokoji není sama,
tak se tak cítí.
Už ubíjí mě tahle tichá noc
a s nadějí vyhlížím jitro,
které je hodiny daleko.
Čelo se mi potem rosí
a kapičky na papír skapávají,
ve svých myšlenkách se tupě trousím,
a stále víc mě děsí,
že jsem závislý na někom,
kdo o mně téměř neví.
Kdo o mě nestojí.
A každé další myšlenky
či jakékoliv vzpomínky
se stále více bojím.
Protože jak inkoust vpíjí se do papíru,
tak stejně zasychá
to, cosi v mojí hloubi,
na co nemám výraz.
A ptám se sám sebe,
což jsem tak hloupí?

Zavírám oči a k Bohu se modlím,
ať se mých strastí,
nevšimne okolí.
Jelikož slova ač dobře myšlená,
jsou stále jen slova útěchy,
která ještě více zabolí.