Střep z lahve od vína

Dcerko, milenko mužů cizích,
co k narození máš ještě daleko, zři,
že slunce opět vyšlo zklamáno,
a ze zlých snů o hvězdách nic už neznamená.

Milenec utekl na opačnou ze stran,
k místům, kde tma vládne rukou něžnou,
pro pět ran, několik svatebních darů,
na závoji z oblohy mléčné hvězdy ztrácí zář.

Tam k těm slovům, utekl jen sám,
pro pár doteků ranních mlh,
co objímají tělo tvé jak duši svou,
ke kolenům přitisklé a místo srdce šíp Amorův.

Dcerko, ty nenarozená potěcho,
věř, že dnes, kdy ještě nedýcháš,
není slunce o tolik krásnější,
než v den, kdy poprvé na svět pohlédneš.


Leč rudý střep z lahve od vína,
na podlaze při dotyku skřípe,
místo souznění pád chvil bolesti,
pak slunce opět zajde, zklamáno z myšlenek tvých.