KÓMA

Noc odhalila její stíny,
jí lůno s Lunou odkryla.
Slzou, jíž protřpytl lesk viny
oko své skelné zalila.

Noc odhalila její hříchy,
je krví s novem prolila.
Nestoudnou slabost plnou pýchy,
pro níž své city zabila.

Snad ze zoufalství, z nevědoma,
že první počla rodička,
po proudu se v šerém kóma
houpe mlhou lodička.

Kóma :
"Hajej dadej, dítko milé,
den již z noci upíjí.
Tvé matce hříšné, nezletilé,
muka kříž již přibíjí.

Hajej dade, dítko denní,
den již noci nastává.
S ním matce tvé pro pokušení
rozum myslet přestává. "

Snad ze stesku, v duši s stínem,
že prvním svým tak zhřešila,
otrávila rudým vínem
toho, s nímž se těšila.

Noc pak další polkla stíny,
jí krví tepny podlila.
Tou krví černou, plnou špíny
i tělo své zráz zalila.

A lidé vši, což byli doma,
po stopě šli zkrvené.
I ostali stát v němém kóma,
zkud rakve nesli dřevěné.

Kóma :
"Hajej dadej, dítko libě,
jen popel už z tvé rodičky.
Nyň nezbývá, než čekat tobě,
kdo povšimne si lodičky.