DÍVKA

Prší, silný vítr duje,
v polích hromy burácí.
Mé srdce krev ti vyluhuje,
mé žíly slzy krvácí.

Po obloze smrt už pluje,
má bolest stromy vyvrací.
Nade mnou dívka oroduje,
tebe v kletbách zatrácí.

Na lásku lze umírati,
býti zdráv i nemocen.
Dát po jedné se ze dvou tratí,
být vítězem, i přemocen.

Tu záhy vítr utichá,
jen haluz v okno bije.
To smrt odnáší do ticha
mou duši, v níž tvá žije.

Však dívka hlavu neztrácí.
Hříchy smývá z čela.
Pro mne síly utrácí
stále čilá, bdělá.

A na loži své smrtelné
probouzím se zas.
Z pekla stopy znatelné,
v srdci šrám a kaz.

Však ona rány léčívá.
Přez mhu v zraku mžourám jen,
jak u mne při snách klečívá,
že vlas má zlat jak slunný den.

I ptám se slabě: "Kdo jsi, dívko?"
když noc na sebe zakládá.
Mlčí ona, bere dřívko,
do krbu jej přikládá.

Oči mlží, neshlédnu tvář!
Jen úsměv jí vždy rozpoznám.
Též v zraku nebe, snad svatozář
či křídla má, již nepoznám.

Známe my, či neznáme se?
A odkudpak, když ano?
Proč mne zhynout někde v lese
nemělas s to, panno...?

Na lásku lze umírati,
lze být ale živý též.
A kdo říká - vše jen ztratíš,
říká jednu velkou lež.