Deprese

Jsem známá,
Erika d' Resten,
nebo snad nejsem?
Co se to stalo mezi náma?

Kdo chtěl,
abych trpěla?
kdo rád mě měl?
Kdo jsem to chtěla?

Nevím jak se chovat
k Isabele nyní.
Nejsem viník,
Proč chci se za své skutky schovat?

Bojím se snad říct ne?
Bojím se snad myslet?
Koho můj osud mine?
Jak to mám jen vymyslet?

Všichni se mi straní,
jsem sama.
Ale proč- nemám zdání,
proč jsem jen Lykanova známá?

Z minulosti,
z přítomnosti,
Kde jsou moji hosti?
Kde je smutku dosti?

Hosti se strojí,
tančí a jedí,
o mě přece jen nic nevědí
a přesto se mě bojí.

Bojí se být se mnou?
S holkou,
jež nikam nezvou
v noc temně temnou.

Člověk nezná,
člověk neví,
člověk trpí,
žádný člověk není jen tak nějaká hvězda,.

Proč je na mě osud,
krutý jako saň?
Nevěděl o mě dosud,
jsem bezbranná jako laň.

Laň,
která utíká přede mnou.
Proto si svůj osud chraň,
svou ručkou jemnou.
Wiiliame... Chci se smát,
mám tě ráda,
málo tě znám,
už nechci si s tebou jen hrát.

Nevím co mě to napadlo,
nevím co jsem si myslela,
stejně jsem věděla,
že by to blbě dopadlo.

Proč je osud tak krutý?

Na svou otázku
neznám odpověď,
Co má zpověď?
Teď prohrála sázku.

Sázku z osudem,
on vyhrál,
smutek mi jako prohru vybral,
propadám se před tebou studem.