Proč pláču?

Proč pláčeš?
Ptají se, když ve dne potoky slz
na mé tváři vidí.
Proč?
Jen vinou lidí…


Měla jsem oblíbený strom,
stál v parku u lavičky.
Seděli jsme pod ním jak hrdličky.
Měl korunu zelenou a květy bílé,
v nichž hostil ptáčky milé.
Jednoho dne přišli lidé s pilami.
Zničili život proudící žilami.
Zůstal jen pařez smutný.
Pláč v té chvíli byl víc než nutný.
Řekli: Byl to jen strom.
Víš, kolik je ještě stromů?
Nebreč, holka bláznivá
a radši jdi domů.

Měla jsem oblíbenou květinu
a byl to krásný žlutý pán.
V záhonku se tyčil tulipán.
Chodila jsem kolem každé ráno,
o dobrou náladu postaráno.
Celý svět se spolu s tulipánem smál,
byl to záhonu král
a byl tu někdo, kdo ho miloval.
Jednoho dne však lidé záhon pošlapali
a tulipány nejkrásnější otrhali.
Stála jsem tam a usedavě plakala.
Proč je špatnost zase zlákala?
Řekli: Byl to tulipán jen.
Víš, kolik jich je všude kolem?
Tak nebreč, zkazíš si den.

Měla jsem oblíbená zvířata.
Ta divoká volně v krajině běhala,
zpívala, lovila a do nebe létala.
Ta domácí milovala svoje pány,
netušila vůbec, jaké přijdou rány.
Divoké krásy zavřely do klece,
vystavili pasti v lese i na řece.
Domácí pustili ven a osudu nechali,
pak domů do tepla divoce spěchali.
Aby nebyl svědek na jejich hrůzný čin,
aby jim nedokázal spoustu jejich vin.
Psík malý po ulici bloudí,
nikdo ho neobejme, každý jen soudí.
A možná smrt je blízko…
Stála jsem tam a slzy nemohla zastavit.
Řekli: Je to jen pes.
Na Zemi je hodně psů, víš?
Nech ho být, stejně nic nezměníš.

Proč pláču?
Teď už to každý ví.