Pohádka o dvou princeznách

Já znám dvě princezny z oblastí věd,
ze stejné krve jsou, voda a led,
oheň a dým, kapky deště a mrak,
jedna provází druhou, vždy je to tak.

Těžko říci, kdo jejich je matka,
nedohlédne nikdo na dvojčátka,
a tak když chvilku není co říct,
začnou se hádat, která je víc.

„Co v sobě já nesu, je tady dýl,
bylo dřív než první mikrob se narodil,
znám děje na Slunci, ve hvězdách, na Zemi,
tisíce sloučenin, ty neznáš, zdá se mi,
měla bys uznat, má mladší sestřičko,
víc v sobě skrývám, nežli ty, maličko...“

Tak mluví princezna Chemie,
má na co, tak trochu pyšná je,
modrých je očí, rozhodného hlasu,
zrzavé vlasy jí padají k pasu.

„Zdaleka nevíš, ty podobná bouři,
co ještě skrývám já na nebi, v moři,
kolik zvířat a rostlin je neznámých ještě,
tolik jich jak kapek kyselého deště,
možná jsem od tebe o něco mladší,
co nechceš vidět je, že já jsem bohatší...“

To řekla Biologie, dvojče snad mladší,
trochu je klidnější a hlas má sladší,
též vlasy do pasu, černé jak peří havranů,
oči blýskavé zeleně, jak moře po ránu.

A teď se chtějí vsadit o cokoliv,
která z nich dvou že hraje větší roli,
zda je to Chemka s bouřlivostí svou,
či Biolka se života záhadou..?

Že na ně jsem koukala, obě učím se znát,
ač řekla jsem, že nechci vybírat,
ke mně obrátila se zhádaná dvojčátka,
a prý ať je rozsoudím teď, zkrátka.

„Já nevím, která z vás svou je víc,
myslím si, že se to nedá říct,
obě máte sílu, tajemství, krásy,
můžete ničit a dát lidem spásy,
obě mi můžete život vzít,
až budu odsud chtít odejít.“

Na to hned se rozzářily Bioly oči,
v sukýnce z čekanek pěkně se točí:
„S větvičkou tisu, dej si, dítě, čaj,
do dvou hodin je po všem, jen nebe a ráj!“

Chemie se zasmála uštěpačně,
jako že sestra ji baví značně:
„Pche, do dvou hodin? Když nechceš žít,
do pár vteřin jsi pryč, jen vem si kyanid...“

„No jistě, s každým ty uděláš ámen,
zato stvořit, to dovedeš leda tak kámen.“
Zašklebila se Biola vítězoslavně,
nešlo jí o smrt, o život jde hlavně...

„No, když tahle chce do sbírky nefrity,
tak, přesně, dám jí je já – nikoliv tedy ty.“
Krčí Chemka rameny, rádoby lhostejně,
protože dobře ví, může zvítězit stejně.

B: „Déšť aby ti ty tvoje látky splách!“
Ch: „Zruším ti hemoglobin a máš po žížalkách!“
B: „Ty umíš život jenom brát, ne dát!“
Ch: „A co když umím gamety nechat zrát?“
B: „Já umím zázrak mláděte v matce...“
Ch: „Bez hormonů nic a ty moje jsou práce...“
B: „Stvořila jsem odolný mikroby,“
Ch: „Jasně, z chemických látek!
A já umím léčit i choroby,“
B: „Dej mi už pro jednou svátek!!!“

Takhle se hádaly, bláznivá děvčata,
zda hezčí zřít je učit se létat ptáčata,
anebo vidět krásné barevné plameny,
jestli v lese lepší jsou mechy či kameny,
a která zbytečně moc děti zatíží,
když z jedné mají za dvě, z druhé za čtyři...

Pak mi to nedalo a tak jsem nadhodila,
že zřejmě jedna druhé není vůbec milá.
Zamračily se, mrkly jedna na druhou,
nemyslitelné, že snad spolu nebudou!
„Ne, tak to není, jsme sestry jedné krve,
víš, to se vždy když je třeba ukáže teprve,
jedna bez druhé být? Jen se tak tváříme,
my dvě jsme jedna, my k sobě patříme...“

A to je pravda, tu já znám dobře,
co obě daly třeba takové kobře,
Biola život a Chemie jed,
bez těch dvou princezen nebyl by svět.