Pochroumaná křídla

Narodila jsem se, jako každý, s křídly,
nevěděla co záhadného skýtá život,
když jsem chtěla vyletět k nebi, jako každý, nějak zřídly,
a proč zrovna já, neznala jsem důvod.

Čekala jsem na to, až spraví se má polámaná křídla,
čekala jsem dlouho na pomoc,
když zapršelo, rozpustila se jako z mýdla,
a tak čekala jsem sama, v den i v noc.

Uběhly dlouhé roky,
plny bolesti a slz,
ke mne nedošly ani jedny kroky,
jen prudký šíp proťal mé srdce skrz.

Všichni andělé už doletěli do nebes,
jen já tu o samotě stála,
čekala jsem, kdo by mě k nebi vznes,
že nenajde se nikdo, jen toho jsem se bála.

A že dlouho nepřicházel ten, jenž by mi pomohl,
pravda bolestivá a smutná,
žal v zlomeném srdci se rozmohl,
pravda - takhle život chutná.

Ale pak,
uslyšela jsem tiché kroky,
pak uviděla jsem toho,
na kterého čekala jsem roky.

Na toho,
jenž opravil pochroumaná křídla anděla,
kdo odvede mě do nebe,
když naději už jsem míti přestala.

Opravil má křídla,
a do ucha mi pošeptal,
ještě dříve než jsem vzlétla,
,,Teď můžeš můj anděli letět do nebes,
můžeš letět dál,
neboť věz,
já jsem ten, co tě miloval."