Paradoxně

Vstříc nekonečnu a ještě dále,
naprosto nikdy neustoupit zpět,
kupředu nyní, kupředu stále,
o tom je každý lidský svět...
Problém je ten, že svět vnější,
není jako ten v lidském mozku,
je zcela jiný, temnější, zlejší,
hoří a pálí jak kapička vosku...

Každý z nás hledá vykoupení,
naivně věříme, že ho nalezneme,
když však kdosi rozbije naše snění,
dojde nám, že ani nevíme co chceme...
A tak jdeme po cestě dlouhé,
která nemá žádného cíle,
bez důvodu jako loutky pouhé,
se vláčíme dlouhé míle.

A když naposledy vydechneme na své pouti,
jiní se pro nás krátce rmoutí.
Pak se vždy rozejdou, zapomenou
a jako blázni se bezcílně ženou
od nikud nikam, tak jak dříve i my,
plně zatíženi stíny svými...