Osud

Je tady.
Je nad námi.
Stále bdí.

Ten velebný stařec s dlouhým vousem,
šedá kápě mu zastírá tvář,
nikdo ji nikdy nespatřil.
Je temná či jasná?
Je stará jak Čas.

Ten tajemný stařec v tmavém plášti,
nikdo neví, kde přebývá.
Snad nemá domov, putuje Světem,
hovorům s lidmi se vyhýbá.

Je to vlk samotář, však silný až běda,
nad lidstvem třímá bezmeznou moc,
dělá si s námi, co se mu zlíbí,
neusne ani na krátkou chvíli,
ať jasný den či nejtmavší noc.

Svou mocnou silou řídí náš krok,
jsme jeho otroky, to pravda krutá.
A tamhle v propasti zní ozvěna dutá-
Proč jsi to dopustil, Osude, proč?
Zbytečné bývá se starce však ptát,
Odpověď' nikdy nebudem znát.

Ten zvláštní stařec s poutnickou holí,
Hraje rád se Smrtí morbidní hru,
Jsme jeho figurky na šachovém poli,
A tak pykat musíme za prohru.

Je občas krutý, však i vlídný bývá,
to, když laškuje s milenkou svou.
Štěstěna vrtkavá tančí a zpívá,
starce láká to svých slastných sítí,
on celou jí omámen lehce se chytí,
však vmžiku je opuštěn tou nymfou nestálou.

Všemocný stařec svým rozhodným krokem,
prošel už tisíckrát Zem tam a zpět,
každý už okusil jeho cukr i jed,
bude tu navěky, patří mu Svět.