Blízko smrti

Jsem zhroucená na zemi, dlažba mě studí,
je mi to jedno, pomíjím chlad.
Chlad je můj přítel, již brzy mě pohltí,
budu už navěky, navěky spát.
Znavena pláčem mám ztupenou mysl,
nemám už sílu, nechci jít dál!
Život je cenný, vím, můj však ztratil smysl,
veškerou naději mi sám Ďábel vzal.
Má pravá ruka svírá veliký nůž,
je ostrý jak břitva, lehce prosekne tepnu.
Zavírám oči a šeptám: ,,Už!''
Náhle však sebou v úleku cuknu:
,,Ne, takhle ne,'' něco mi velí,
,,Ta bolest je velká, tohleto nedělej!''
Ruka mi klesla, já dál zmučeně sedím,
však hlas mi říká: ,,Jinak se potrestej!''
Těžce se zvedám, držím se stěn,
všechno je zastřené jak nějaký sen,
je to však skutečnost, je bílý den,
já povolná dát dnes svůj život v plen.
Otvírám krabičku, beru kouzelnou lahvičku,
na dlaň si sypu vše, co tam mám.
Stačí jen polknout a pak počkat chviličku-
-ano, již někam do tmy se propadám.
Tma je můj přítel, celou mě pohltí,
nemusím čelit už mučivým myšlenkám,
někde tam v temnotě setkám se se Smrtí,
jí celou bytost svou pokojně odevzdám.