Mé poslední sbohem

Mé poslední sbohem

Když ticho noci větrem pluje
a mrtví leží ve svých hrobech tiše,
já kráčím vlahým lůnem země,
kde spočinula už navždy tvá hříšná duše

Hvězdy jako družky moje
v temnotě mé plaše svítí,
píseň jejich nostalgickou
již neuslyšíš, neucítíš

Chladný vítr tělo drásá
já však kráčím bez odporu
s lucernou co by poslední tvá spása,
jako přízrak k tvému hrobu

Nohy bosé, krví zjihlé
tupě kráčí k loži tvému
tam kde polibky už nedáš vlahé
kde nikdy víc tě neobejmu

Na chladném kameni vyryto krví jest jméno tvé
a není tvá, ta krev, můj drahý, milý
tys kdesi v nebesích, však mě zžírá břemeno zlé
sám život, zde, kde pozbyl i kněz své zbožné víry

Má ruka hladká drásá se o kámen ostrý
a tvé oči propalují stále moji duši
již není naděje či pomoci pro osud tvůj krutý
jež soudit mi snad ani nepřísluší

Pak poslední kopretina bělostná
padá tiše na tvou rakev shora
její okvětí však krví zmáčené se býti zdá,
tak jako mé srdce,
jež tvé jméno stále zoufale teď volá
tak jako ta, jež navždy opustila Boha
tak jako já

Pak rty se pohnou v němé, hluché hlásce
nevydají však ono beznadějné slovo
jen oči hledíc kamsi ke ztracené lásce
šeptají ti to, co ty řekl jsi již dávno

co na bílý papír napíšu černou tuší
co mrtvím klid už nenaruší
co vzkážu tobě, který říkal jsi mi krásko
to hrůzné, marné slovo
…..sbohem, lásko…..