Předvoj noční hlídky

Nechám svůj pohled lehce sklouznout po tvé tváři. Je krásně harmonická, kontrastní, asi se usmíváš nebo máš alespoň ke mně nakloněnou hlavu na zanamení toho, že posloucháš a vnímáš.
Moc se neptáš, jen vyprávíš, o sobě...Najednou se mi spojí to, co jsem slýchavala jen oklikou a zkreslené a co jsem potají četla ve tvých očích se skutečným příběhem. Vše je to reálěnjší, těžší, hlubší. Mlčím a jen se tě snažím svým slabým hláskem podpořit.
Tak sedíme opřeni o hřbitovní zeď a krajina se pomalu plní barvami, jak slunce vychází výš a výš.
Jsi mojí nocí. Skoro Tě neznám, málokdy spolu mluvíme přímo. Spíš Tě jen tuším, ale naplňuješ svým zvláštím způsobem čas od času celou mou mysl, duši, srdce. V tobě vše zvažuji, znovu rovnám. V Tobě vše dostává svou hodnotu a místo.
Možná Tě ani nechci poznat. Abych zjistila, že vůbec nemáš tu hodnotu, kterou Ti přisuzuji. Že to vše je na Tobě nezávyslé. Jsi jen předvoj mé noční hlídky. Toho kusu světa, který mě čas od času obejme hebkými tmavými křídly.
A já pak píšu básně, přemýšlím o kráse, nacházím zalíbení ve starých domech a starých učitelých filosofie, starých farářích, těch, kteří se vzdali vše hodnot, aby hodnoty nalezli, lidech na cestě, znavených, neutuchajících...mají v očích ten samý záblesk a smutek jako Ty...možná budeš jednou stejný...můj předvoji noční hlídky.
A tak tě sleduji, jak sedíš opřený o hřbitovní zeď a vyprávíš mi o sobě, snad aby to tolik nebolelo, abych pochopila, že teď nevidíš naše dva životy jako sladitelný dohromady. Máš na dolním rtu zaschlé víno. Jako pojistku toho, aby mě snad nenapadlo tě líbat. Abych nezneužila té chvíle, kdy jsi stál naproti mně, kradmě a něžně se mě dotkl.
A já jen odklonila hlavu a poodešla. Asi jsme to ani jeden nedokázali. Jakoby ty kradmé doteky jen zdůrazňovaly hranici, kterou se netroufáme překročit. Nepatřím noci.