Naše paní profesorka...

Lítá jako povětří,
studenty své nešetří,
když se na ně zamračí,
leckdo prchat nestačí...

 
Za výhružný pohled její,
děcka se v lavicích chvějí,
kdo rozfláká věcí dost,
taky pozná její zlost.

Jak sluníčko zazáří,
když má úsměv na tváři,
v očích jiskry veselý,
do práce vám zavelí.

Když se někdo v chemce ztrácí,
nechápe a se potácí,
poradí a zvedne ze dna,
to poznáte, jak je hodná.

Pak když matura se blíží,
leckdo mosty už obhlíží,
voláte: „Help! Kdepak jsi?“
dávno už vás neděsí...

Před tím dnem to stojí za to,
není zlato, jako zlato,
některý je kočičí...
Ona to pravý, nikoho nezničí.

Lidi, važte si jí dost,
naříkat je pitomost...
Až uteče čas ten krátký,
budete chtít děsně zpátky.

Dáte gymplu pá a sbohem,
a potom za prvním rohem...
Dojde vám to... Do kelu,
kolem je spousta andělů...

Ona byla jedna z nich,
kdy zas zazní její smích??
Chybět vám bude, za nějaký čas,
i ten vzteklý, naštvaný hlas.

To až vám nový pan docent chemie,
o hlavu první zkumavku rozbije
a pak zařve: „Vypadnětě!!
Ignoranti!! Domů jděte!!“

Index z okna hodí dolů,
nene, nevyjdete spolu...
Uáá, mamí, já chci zpátky,
z pekla zase do pohádky!

Budu dělat protokoly,
za všechny lidi z celý školy,
a denně v laborce uklidím,
jen ať už docenta nevidím...

Jdete se na gympl podívat,
a nostalgicky vzpomínat,
jak každému kdo potřebuje,
znova tak hezky vše vysvětluje...

 
A vy to máte sami dát,
budete za dveřmi poslouchat...
Zvoní, děti honem jdou ze dveří,
že bude jednou hůř nevěří...

 
Oni z ní mají totiž strach,
zlobí ji jenom sebevrah.
Vám se nad tím srdce svírá,
kde jsou ty doby a ta víra.

Ona až vyjde, po vás se otočí,
udiveně pozdvihne obočí,
„Dobrý den, copak tu děláte?
Vy dnes tu zkoušku nemáte?“

Vám se zatmí před očima,
páč vám prohru připomíná...
„Paní profesorko milá!
Buďte ještě dobrá víla!

dovolte mi jít sem zpátky,
mám s sebou i na úplatky..!
Náš pan docent chemie,
říkal, že mě zabije...

 
Že jsem debil, mám se stydět,
že mě nechce už víc vidět...
Hodil po mě kalkulačku,
že neumím každou značku!

Roztrhal mi učebnici,
mám jít radši na ulici,
jak mě vidí tak hned křičí,
přísahám vám, že mě zničí!

Titulů má aspoň pět,
myslí, že mu patří svět,
bojím se zda nemá kvér,
nikdy není jak vy fér...

Vzdávám se všech nadějí,
skočím pod vlak raději!“
Uklidní vás, dodá síly,
věnuje vám času chvíli...

 
Snad vám takto pomůže,
víc už dělat nemůže...
A s tím, že vám velmi věří,
postrčí vás ze svých dveří...

 
Holt musíte máknout sami,
nemůže být pořád s vámi...
Však víte, že tu stále je,
a občas se usměje...

 
Že se vlídně na vás tváří,
psát můžete jak se daří,
jen, prosím, ne co hodinu,
z toho by jeden se pominul...

A tak, s trochou pomoci,
dojdete jednou k promoci...
Vzpomenete zas si na ni,
srdce přikrýváte dlaní...

 
To stesku osten malinký,
a nádherné na roky ty vzpomínky...
V sobě hleďte si je schovat,
a nezapomeňte poděkovat.

Kdo poznal o kom jsem psala,
ač jsem jméno vynechala,
napište mi tipy sem,
ty dobré odměním úsměvem...

=)