....

Stopy střevíčků na podlaze vypálené,
sledují Tě přízraky jak omámené.
Necháváš vůně oblak za sebou,
nemají slitování nad Tebou.

Stíhají Tvé rychlé kroky,
kradou Ti mladé roky.
Nezáří již tvoje tvář,
čas přec nemůže být lhář...

Zkoušíš do rukou chytnout stín,
vždy však přepadne Tě splín.
Hluboko klesáš do vlastního nitra,
doufáš, že zříš příštího jitra.

Křičíš, řveš: Nechtě mě být!
já chci jen v klidu snít.
Mácháš rukama, jak blázen,
v amoku házíš věci na zem.

Trháš svou vlastní duši,
Tvé přízraky to tuší.
Na Tvé tělo se sápou,
aniž zlomek Tvého nitra chápou.

Svou mysl jsi rozbil,
anděle bdící dávno pozbyl.
Teď v tichu navždy dřímáš,
v zmrtvělé ruce nůž svíráš.