DémONI

Zkud pochází démoni,
v mémž nitru hladoví?
Zkud zloby vřava pramení?
Hněv jich spádový...

Zkud vzali se,
vtkali se
vojevůdci tajemní?
Snad báli se,
tak vrvali se,
co vrazi nájemní.

Jejich hřích - jen samota.
Láska a v ní slepota.
Chtěli chtít jen vlastniti,
zpívati a básniti.
Nikoliv tak běsniti,
mučiti, či trýzniti.

To bolest, strohé zklamání,
představ a snů lámání
k zoufalství přivedli
ke krvi zavedli,
krvi té, jež k srdci pramení.
Slastné to až k smrti mámení.

Zkouším sny zostřit nyň křivákem
- chvíli rub, líc, pak lem.
Pojednou ostří se vzpříční.
Překážka - silná kost klíční.

Noří se strach a vazy ven,
vychází zvratky s čepelem.
Démoni lkají slzy co tuš,
nezčistí jimy však od krve nůž...

Andělé bez křídel, holomci spásy,
Mícháte do jídel smrtilék krásy.
Jí sinná pleť
proč rudá je teď?
Kde zmámit mám poukaz,
by zažhnul v ní život zas?

Zkud pocházíte, Démoni?
Minu vás náměstím?
Tak, jako předloni
chtěli jste za štěstím.

To vždy spolykáte přec!
A vinu mknete v klec
na sto tisíc západů.
Vždyť je jiných případů...