Papíroví draci

V cestě nám stál jen rozbitej kámen,
sten osiřelých plání rozum vzal.
Kráčíme dál tím bláhovým krajem,
jehož dech vlasy nám rozfoukal.

Spoutáni, rukama hladíme ozvěnu
a zkřehlé listoví krade nám dech.
Zde, kde čas zbořil svou mlhavou zástěnu,
sčítáš své kročeje na prstech.

Věneček ze slámy zdobí mi zápěstí
celou svou ruku jsem dala ti v sázku
a mezi sebou snad jen tak pro štěstí
vedeme si dráče na provázku.

V pochybách zkoušíš se vyrovnat větru,
s dráčetem nad hlavou, poryvům vstříc.
Vznese se, spadne však po prvním metru
chtěl jsi s ním dokázat daleko víc...

Potom ti uletěl, nemaje závratě,
bez křídel tváří se, že nebe zná.
Zatímco rukama svíráme opratě,
že je jen z papíru, nepřizná.

A jak se pohroužil do větrných zápasů,
nevšiml si v tom svém šílenství,
že ztrácí, blázínek, fáborky z ocasu,
v náručí větru se jen potácí.

Rozsápal zlý vichr jeho tělo,
krutě nám ho vsypal do vlasů,
v trávě se pak neklidně převracelo
pár posledních ostatků zápasu.

Bohužel snad všude na světě
jsou lidé dobří, i tací,
že s nimi na svojí planetě,
...jsme jen dva papíroví draci.