Něžnosti

Chodím blít schnilou krev,
na louku bílých kopretin
a blažen krkám
maceškám do tváří,
před zraky černých krtků.

Modlím se před jeskyní
mrtvých bazilišků
a kapesníkem stírám jim
tekoucí aspik nozderní
v děsivém tichu lačných fen.

Viděl jsem zvracet včely,
přežrané z medu sladkého
a na prkénku WC
mouchu masařku
tlustou, že bzučet nemohla.

Dítě křiklavé si hrálo
s vlkem zuřivým
a vylo mu drze do tváře,
v naději prosté, nevinné,
že možná scvakne mordu svou.

A mě se zdá,
že slunce má černou barvu
holandských tulipánů.
Jsem klakér,
který tleská sobě sám.