Zlo hnije tiše.

Zlo hnije tiše.
Zlo v nás samých rodí se v břiše.
Žárlivost, závist, nevlídnost, popudlivost a hněv.
Zlo je smrt.
Zlo vaří ve střevech jed.
Zlo hnije tiše.

Zlo je chaos a naprostý rozklad.
Smrt vnímá člověk, jako největšího nepřítele.
Zlo je dezintegrací lidské říše.
Zlo mravní libuje si v pýše.
Zlo překáží slunci a dokonalosti stvořitele.
Zlo hnije tiše.

Zlo bydlí také v duchu a dokonce i v míše.
Jen dotkne se tajemných dimenzí bytí lidské číše, vznikne defekt.
Zlo je démonem.
Zlo stane se pak druhou přirozeností lidí jím otrávených - jaký vznikne efekt?
Zlo vyzvrací se ven.
Zlo hnije tiše.

Zlo je spousta kamení, bahna a vyřčených klišé.
Nenávist prožere střeva a zlo skrz naskrz tě pronikne.
Zlo je pustina, mrtvola, vrah, hnus a val žhoucí lávy.
Zlo je svět ve kterém pohledal bys stebélko trávy.
Zlo je úpadek, rozklad a nadutí pávi.
Zlo hnije tiše.

Zlo hnije tiše....
Zlo je spousta kamení, bahna a vykřičených výtek.
A na něm přece pak vyraší malinký výhonek, je jak slabé lvíče.
Zlo a na něm nějaký maličký zelený výhonek - jen drobný kvítek.
Zlo a nesmírně drobné lvíče, přesto právě ono ustavuje smysl celého bytí.
Dám mu jméno Dobro. Je čisté jak Abatyše.
Dobro roste tiše.

Dobro však je živé, rozumíš, je živé, je to drobné kvítí.
Dobro je jako život uprostřed záhrobní říše.
Všechno kolem sebe proměňuje, i když je slabé a osamělé.
Dobro je malinké a chabé, ale v něm je podstata a osa dějin i celého vesmíru.
Celý ten kopec zla se nakonec obrátí v prach, protože na ničem nestojí, z ničeho nevyrůstá.
Zlo hnije tiše.
Zlo žije jen z plezíru.
Dobro je podstata člověka samého a všemíru.

Dobro roste však nesmírně pomalu a tiše.