Navždy..

Vzpomínám na svoji dětskou minulost,
kdy na dospívání bylo ještě času dost,
veselé prázdniny u babičky a dědy
nebyly nikdy naposledy..

Útulný, malý domeček,
v něm spolu babička a dědeček
s náručí otevřenou všem,
v každičkou chvíli, každý den..

Tak obyčejně krásné se vše zdálo,
člověk si myslel, že už natrvalo..
Teď ze dne na den změnil se ten sen -
- už navždy budu proklínat ten den.

Dřív nechtělo se myslet na „co kdyby…“
a v rozloučení vždycky zněly sliby,
že sejdeme se zase za pár dní,
že tyhle nebyly ty poslední..

Teď najednou ta nepochopitelná zpráva
a během pár dní život vzal co dává..
Dětský čas zůstal krásnou vzpomínkou,
zapůjčený byl na chvíli kratinkou.

Dědeček odešel – je to pár dní…
Člověku zdá se, že snad jenom sní
tmavý a smutný sen - chci vrátit čas
dětských her – babičky a dědy zas..

Tohle je život – můj mozek to ví.
Proč ale srdce tomu ještě nevěří..?
Chce pořád vidět v jejich domečku
spolu – dědečka i babičku..

Čas vrátit zpátky přesto nejde,
však co sešlo z očí mi z mysli nesejde..
Dávno snad myslela jsem, že jsem dospělá -
- teď chápu, že až bolest to z člověka udělá…

Nikdy nezapomenu…