Mámení

Místnost osvětlila něčí zář
zaujala mě její spanilá tvář
nemohu od ní zrak pomalu odtrhnout
a na její tvář se nedá zapomenout

hledím na její spanilou tvář
zaujal mě na ní očí její žár
hledám jejich pronikavou barvu
jsem snad v nějakém transu

těžko říct co si o tom všem mám myslet
ptám se sebe proč na ni musím skoro civět
bráním se tomu ze všech svých sil
ale už mě ten pocit zcela pohltil

těžko popsat a zapsat pocit co teď mám
nedovedu ho totiž pochopit ani já sám
jsou věci co se nikdy nedovedou zapsat
nikdo je z nás nedokáže ani popsat

těžko popisovat slovy něčí krásu
tu člověk uzří teprve v reálu
každý z nás cítí něco zcela jiného
snad mu to přináší jen něco dobrého

slov lze na papír napsat tisíce
ale nelze jimi popsat vše co uvidíme
někdo vidí pouze pěkné tělo
jiný zas hledí na něčí nitro

nebudu psát že každému vidím do jeho nitra
já totiž nejsem žádná lidská výjimka
ale krása je věc časově omezená
povaha ta není v nás pomíjivá

slova už nemá smysl dál sepisovat
na další papíry je vměstnávat
zbytečné je popisovat něco krásného
aby z toho pak nevzniklo něco hrozného
pravda je pořád v té věci stejná
každý normální ji přece pozná