Malující snílek

Maluji obrazy
temné jak mraky.
Tisíce stojí mě
barvy a laky.
Přesto dál maluji,
páč mě to baví.
Snažím se utajit,
že jsem tak hravý.
Alkohol pomáhá
zachytit myšlenku,
hostitel povstává
a plní mou sklenku.
Uprostřed obrazu
je černá skvrna.
Má oddělit kýč
od dobrého zrna.
Obraz je hotový,
„Hle: Černá díra.
Ta její pravdivost,
v hrdle vás svírá.“
„Tohle je umění?“
ptají se malíře.
„Vždyť to má hodnotu
prasklého talíře.“
Lehce se usmívám,
poslouchám kritiku.
Neznalec umění
nepozná lyriku.
Lyrika tajemná:
Zrození Vesmíru,
zplození života
na plese upírů.
Při pohledu na obraz
čas ztrácí smysl.
Je totiž pohlcen
ve velikém lisu.
Slisován v jeden bod,
malý a hmotný,
obsahující kód
pro život posmrtný.
Čas je vyobrazen
jako inkarnace hmoty,
diváku nasadí
„Vesmírné boty.“
Boty co vezmou Vás
doprostřed Vesmíru,
kde neznaboh pokorně
přistoupí na víru.
Dál už vše záleží
na pozorovateli,
může se rozběhnout
různými směry.
Stejně však dorazí
na konec počátku,
kde dítě dostává
na svůj krk oprátku.
Tohle všechno je
v obrazu skryto.
Vy bez fantazie
odpusťte mi to.
Možná mě nazvete:
„Bláhový snílek!“
Co nad zemí vznáší se
Jak malý motýlek.
Ano jsem takový,
můžete závidět
a hledat důvody
proč zázraky nevidět.
Já život nevidím
černě a bíle.
Vidím ho barevně
do nejmenší chvíle.