Odplata

Stále bloudím v kraji stínů,
nespím, nejím, žízní hynu.
Po černé cestě v blátě se toulaje,
hledám tu pramen, kde živá voda je.
Ta jediná udělí mi milost
zapomenout na božskou bytost,
jež uvedla mě v ten kraj stinný.
ovšem jen já se tím cítím vinný.
Můžu za své hříchy, strasti,
jež uvedly mne do propasti,
mohu za trápení a bol jiných-
oni věřili mi, co řek jsem v chvílích,
kdy byl jsem ještě živ.
Duši temné na pozdrav kýv
ten zahalený tvor, jenž pramen střeží,
mé potřebě mít klid nevěří.
Vyčítá mi skutky podlé,
jež spáchal jsem. No tohle!
Spatřiv tvář té pekel stvůry,
povolávám pomoc shůry.
Tváří v tvář sám sobě stojím-
jsem to já, čeho se bojím!
Teď tam s výčitkami sedím,
v očekávání si do obličeje hledím.
Kdy přijde spásné odpuštění,
když lidí k odpuštění není?

Bezmocná mysl v temnotě bloumá,
zoufalá klopýtá z nutnosti skromná.