BÁSNICKÉ MOSTY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I já stavěl most

vycházel z mlhy dětství dral se k lidem

po dřevěných kostkách

/Lego ještě nebylo/

jeřáby z Merkuru

zvedaly tíž poznaného               k břehům druhé strany

jen zábradlí se úžilo do koridoru styku s protijdoucími

na opačnou stranu cíle

po oblouku klenby          připomínající nekonečno

pod vrcholem pro sebevrahy hrajících si na Ikary

gejzíry Styxu uzavřely kruh

most osiřel

koukám do mlhy slyším šplouchat vesla

ráz dva ráz dva             nehty poporostly

do kůže

hluk vran i šustot supů přehlušil tok slz

holčička ká

stojíc usedavě pláče

lidské mládě s rysy anděla hledající trať kam

nebo

k mámě              která už přešla v zapomění

chléb o dvou kůrkách kolenem láme početí

které nemá otce jen vzpomínky na sex

a něco co

sextantem nezměříš … most do světla duhy

sedám na okraj

klátím bosýma nohama

přisedá

a stárne vedle mne sobě sama

neptám na cestu je tam kde dovidí

jen neví

co pak a za chvíli je pozdě

tak jdem tou svážnou

míjíme pomatence                ukazuji jí prstem kmety kteří

zarůstají vousy do vzpomínek a očima neskutečně žhnou

/ví proč/

to jsou ti šťastnější pokynou

bezděčně kouknou na zadek já tam ruku dám aby věděli

že je moje moje je jsem vděčný

sáli jsme ústy jak láčkovci svou kořist

ne pro odiv

z

hladu odepřeného

most se chýlil brzdili jsme a já pochopil

ke konci se neutíká        běží mi naproti

nechci

poslal jsem ji zpátky

konec si staví každý sám z kostek okamžiků