Aréna

Do arény na žhavý písek vstoupili dva,
dva bojovníci v zářivých zbrojích,
oba hrdě, mužným krokem.
nevědíc, že odejde jen jeden.

Poklona, podle tradice, slunce dnes září velice.
Jeden je mladík, silný, vtipný , hezký snad,
A naproti nemu stojí neohrženec,
Osud, co s ním v aréně musí stát.

Aréna co je životem, jejíž pískem jsou nástahy.
a jako slunce co pálí tady, jsou lidské zrady.
A ta duha na obloze, ta krásná šmouha
to je nádherné co pohání nás,lidská touha.

Krouží okolo sebe,
jako dva supi,
tu rána, úkrok, nápřah, sek...
a mladičkému hrdinovi krev teče po paži.
Však dřív než skane na zem Slunce jí vypaří.

Mladík nachazi misto v obrane nepritele,
zautocil tvdre a nekompromisne,
slysic hrdinské oslavné písně,
zpívané u táborových ohňů za oblačných nocí.
Tak dočkal se, tak dočkal se přeci.

Osud jak neunavny stroj do něj buší,
pomalu z něj vytřásá duši,
jedna rána druhou stíhá,
mlčí však ústa mlčenlivá.

Už nemá sil pozvednout štít,
zastavit smrtlenou ránu.
ta síla co ho vedla sem už není, už zmizla,
cítí jak dýka osudu do zad ho hryzla.

Však najednou spatří tvář milované,
ale bylo jich tolik, která z nich to je?
neví a to nedá mu pokoje.
nencchá ho klidně odejít a hlavu složit,
on musí je znovu všechny vidět a vše prožít.

Sebral poslední svoje síly
a jak šelma lítá, zařve z plných plic.
Rychlý jako kobra,smrtící jak vlk,
zaútočil,On ani nemrk'.

Rána co dopadá mu na hlavu sviští vzdcuchem, on nevidí ji.
Osud oslepený vítězstvím je.
Náraz na hlavu a jde dál
a potom kdo pozná kdo tu stál.

On hrdý je, že porazil Osud,
nelítostného z nelítostných bojovníků,
však sám v oka mžiku umírá.
Není sám jeho milá ho podpírá.

Jeho přízračná milá navěky věku, tváří v tvář s ním je,
a tak to bude, navzdory všem i navzdory tobě Osude.