Ohnisko

Paprsek zvesela prolétl ohniskem,
o čem as přemýšlí v tom světě nejistém;
bloudí si prostorem od čerta k ďáblovi,
co asi cítí, kdo pak mi odpoví?

Po České ulici táhnou lidí řady
čumíce před sebe nebo na výklady;
robota, lakota, bezbřehý konzum,
kam se jen poděla víra v lásku a rozum!

Bloumá blázen po místnosti, buší hlavou do stěny;
oknem uslyšel, jak v parku klebetí dvě stařeny.
V Americe u fontány stojí šerif Sullivan,
lapnul čtyři narkomany, teď rozjímá o ničem.

Na nádraží bezdomovec, nikdo ho tu nemá rád,
přemýšlí, kde vzít peníze, by se mohl uchlastat.
Kontempluje o Fernetu, medituje o vodce,
přitom myslí na Anetu, jež stůně na marodce.

Jede, jede šalina z Bystrce do Židenic,
já se klidně procházím v stínu starých borovic;
v parku slepec s bílou hůlkou s hluchým plynně rozpráví,
tak já končím tuhle báseň, neb už mě to nebaví.