Vlkodlak

Už je tu měsíc zákeřný,
v úplňku a zářivý.
Svit jeho strašlivý,
mě po vlasech pohladí.

Jeho prsty jsou jak dýky,
jenž mě roztrhaly na dva díly.

Mé lidství už se ztrácí v dáli,
a vlkodlakem zdám se býti.

Z mých tesáků teď kapou sliny
a mě docházejí síly,
touze po krvi vzdorovat.

Tak do parku se vydávám,
abych tam lidskou oběť vyhledal.
Štěstí i smůla mě provází,
když mladý pár se tam prochází.
Mé srdce se touhou zachvěje
a mladík se na milou naposled usměje.
Z keře jsem již vylezl
a do jeho krku se zakousl.

Dívka líbezná však omdlela
a její očka se zavřela.

Než jsem stihl jejího milého roztrhat,
ona se zas probrala,
a pár kroků stihla udělat.
Ale já ji dohonil
a kousanec jí uštědřil.

Má touha už však minula,
a tak dívenka přežila.

Mému údělu však neunikne
a příště se mnou lovit bude.