Náhle a pomalu

Náhle a pomalu

Soucit slova, jak bezduchý text se line pokojem a sny nahořklé...
Opojné víno, tmavý kout, krev na zdech.

Spící nevinnost, nic netušíce, dere se vpřed kouzelné budoucnosti.
Však neví, že jen sní. Neví, kam sahají hranice ledové ctnosti.
Při tom všem - ve vší počestnosti - jemný jak chmýří z umírajícího květu pampelišky přichází strohý stín.

Pomalu, kousek po kousku, žádá si svojí daň... Tu ze schovaného oblázku v tom žlutavém květináči vidím snadnou zbraň.

Kamínků přibývá a stín se vkrádá dál.
Myšlenka na velký nůž ležící opodál..
Ptám se srdce, ptám se rozumu, odpověď nikde, tak do toho - pomůže ti sklenka od rumu? Vždyť bezvýchodně se dá žít, házej si kostkou, půjde to líp.

S poloviční sílou narůstá ti touha.
Kéž bych mohla se stát vílou a na chvilku ti přát rozum krále Šalamouna.
Splním ti každý sen, chceš?

Ale nejdříve se musíš probudit!!
Vstávej , prosím...
nenech mě plakat na podlaze,
víš přeci - stejně jako já - že mohla jsi žít blaze...
Teď zaplatila´s draze
a slova stále nestačí.

Ležíš zneuctěná, nahá, bez duše..
To je ten tvůj sen