Číslo 10

Vážně je mi líto

těch bílých klisen

co je nevidíš jak

se ztrácejí boří a propadají

na pustých stříbřitých útesech

toho co nazýváme

Duše

 

Dokola křepčí cukrové výmysly

plačících krejčovských panen

které tupý hrot jehly

ještě teď budí ze spánku

Nahé je přivádí

tak škaredé a s povislými ňadry

do světa za zrcadlem

 

V průjezdech se stojí

fronty bez konce

 na jednosměrné jízdenky do ráje  

na věčné časy a nikdy jinak

Je strašně lehké ztratit

se v klubku kolejí nebo

netrefit nástupiště

a zapomenout číslo

požehnaného vlaku

 

V prostoru za černými zorničkami

rozsypané perly falešné cikánky

co po nich kloužou nohy obřího papaláše

Domy s vyhaslým

plynovým hořákem a prázdným srdcem

Řezané květiny na hrobech bez tváře

Dárce co pohoršuje

ctihodné občany a přátele školy

v počestném nedělním smilstvu.

 

S každým uplynulým rokem jedna

dortová svíčka jedna

kytice usychající v objetí

Mramoru zapomnění

 

Jenom ta promoční

Bude s pýchou umírat

Přespříliš daleko ode všech

bělostných  koní