Kostelní zvony

Na věži kostelní odbily zvony,
každý hřbitov tak zvláštně voní.
Však mrtví odešli kam nedosáhne vůně růží,
mají všici klid, mír dopřán byl jejich duším.

Uprostřed hřbitova kvítí vykvéta,
vonící blízce, pro mrtvé zdaleka.
Meti tou tichou ponurou náladou,
hraje barvami, problémy za hlavou.

Na tomto místě nikdo nic neřeší,
starosti leží tu na hroudě pod klestím.
Vítr je pánem celého prostranství,
záviď mu človíčku, jenžs přišel o štěstí.

Ležíš tu pod zemí, hlína tě překrývá,
je to tvá věčná studená peřina.
Zaživa pánems byl, spoustu přátel měl,
tvůj majetek rozkradli, pak každý zapomněl.

Však tebe již tyhle starosti netíží,
jen ať se nacpou ti falešní upíři.
Ty máš svůj malinký pomníček,
z rakve rozložil se poslední hřebíček.

Rozpadla se tvá lidská podoba,
vždyť byla to jen na duši nádoba.
Teďs volný a svobodný jako pták,
statky si zanechal a vzlétl do oblak.

Jen náhrobek na hřbitově tvé žití připomíná,
ten kdo měl rád ten stále vzpomíná.
Už netýká se tě odbíjení zvonů,
odešels, víc nevrátíš se domů.