Báseň o mém já...

Ještě to není dlouho,
co jsem tu lehávala,
a strachu z budoucnosti
moc jsem se poddávala.

Viděla černo jen,
neznámo děsilo mne,
a hrozně jsem se bála,
že každý zapomene... 

Že všechno se změní
a ztratím vše, co mám
dnes už můžu vidět
jak byla jsem pitomá...

Protože stojím tu,
stejná, přesto jiná,
nechci už trápit se,
tím, co má není vina.

Už vím, že já jsem já
a že to tak vždy mělo být,
už vím, že kolem sebe
pár lidí mám, co umí pochopit.

Co přijít má, to stane se,
tak už to prostě chodí,
a někdy je pak překrásné
co v bolestech se zrodí...

Dnes už jsem vděčná,
za všechno, co tu bylo,
kolik chvil smutných
mě vlastně posílilo...

Nejsem už dítě,
tak pravdu dnes už vím,
byla jsem naivní holčička,
svět nikdy nezměním...

Ale to přece neznamená,
že musím přestat snít
a věřit na zázraky,
vždyť se můžou vyplnit...

Jsem ráda jaká jsem,
mám radost ze sebe,
že vidím víc než jiní,
a že jsem neodešla do nebe.

Že umím pomáhat,
do ostatních se vcítit,
že je to pro mě normální,
dítě co padá chytit...

A za mnou stojí spousta andělů,
tiše se na mě dívají,
dobře vím, že když bude potřeba,
tak mi ruku podají...

Jsem tady díky nim,
a taky pro ně, dá se říct,
tvoří můj svět, mé naděje,
a bez těch nebyla bych nic...