Půlnoční mše za ranní potrat

Když se procházím podél večerního Labe,
hladina zrcadlí můj stín umdlívající do prázdna.
Samotou bych dokázal zadusit přelidněný města
plný strachu ze zbrojení a pandemických chřipek
z nakažených přání pevnýho zdraví
šeptaných do mobilů.

Po řece pošlu zprávu do ubrečených koryt
a ke břehům zatopených stop kubánských disidentů:

Zase jsme propásli tu apokelipsu!

/Gotický chrliče žerou postmoderní architekty
z papundeklových tácků, ropa prej dochází
a tiskoví mluvčí cizími slovy do němoty opakují,
že to je to gró, jako když se v deseti
učili říkat kurva.../

klečme u model a modelů, kajme se i v KFC
/a jenom mě to jako kuře cupuje na kusy?/
chirurgický kleště oddělily zrno od plev
a vyrvaly mě z lůna tloustnoucího štěstí
při vzpomínce na večer, kdy mě milovala
ještě před nalíčením...

noc se karamelově překulila přes okraj očekávání
a zmuchlaná do peřin šeptala to SVOJE
máš mě rád a já jen do ticha tmy:

nikdy jsem se neomluvil matce za bolest
svý existence