V hospodě na okraji

"Hej kámo, v tomhle světě nezáleží na tom, kdo jsi, ale jak tě ostatní vnímaj," volal na mě chlápek, kterýmu jsem nedal peníze, protože páchnul tak, že bych se k němu nedokázal přiblížit, abych ho nepozvracel.

Na nádraží zrovna přivezli čerstvý pirohy pro cestující, vzpomínku na Oblomova. Někde na druhý straně města nalezli horníci do šachet, aby znovu znásilnili kus země a do mě se zaryla první pochybnost neukončenýho dne; jedna z těch pochybností, která je vlastně utvrzením o stavu věcí. V hospodě na okraji seděla Anetka, zrzavá bába co mele nad zvětralý pivo tu svoji nenávist. Dala světu tři syny, Pankráce, Serváce a Bezpráce (taky ji nenáviděj), teď už jen paběrkuje svoje nevěry a pouští tam chlapy v ušmudlanejch montérkách za kus uheráku a vylhaný jsi krásná. Další co nenávidí, je moje mládí a podezření, že o ní přemejšlim. Prej ať táhnu, jenže na mý šachovnici se slily i ty dvě poslední barvy. Ale kdyby se ještě dalo vymezit kus prostoru, postavil bych tam ji jako první dámu a vedle ní asi toho chlapa z nádraží, pořád ho vidím s tou zvláštně nataženou dlaní, jako by se do ní dalo vložit jablko - král, beránek pološílených úsměvů, kterými děsí pivodárce. Mohli by vládnout tomuhle šedivýmu kluzišti, kde se každej chce mít dobře a pokud možno ještě lépe. Dva pilíře na stupnici blahobytů, poznámky pod čarou pravidel pořádků maloměsta.

Tak táhni! Ale já jsem dnes bezcennej pěšák a koně bych nezabil. Samovar myšlenek upouští páru nad hlavy čtenářů ranních zpráv o stavu hrubých národních produktů. Vyprchávám a vlak mě odváží zpátky dovnitř od pravdy, která smrdí.