sin destino...

stál jsem na kamenné plošině
vytvarované kladivem věků
a kromě hejna racků
mne napadlo
že nemám vlastně žádnou jistotu
o svém postavení
v tomhle světě…

přistoupila ke mně
téměř jako duch
ale vypadala určitě
oblečena v oblečení
záhyby sukně
se jí prakticky nepohybují
blůza přiléhá
ruka naplocho opřena
do kamene
snědá
se záplavou hnědých vlasů
jak je možné
že sama nad sebou nežasne?...

chvílemi se usmívá
ale bez plic
což zní jako šelest
padajícího listí…

a tak zatímco jsem žasnul já
ona mi povídá
víš proč vše umírá?
protože všechno předtím má nějaký cíl
něco dělá
a tím se opotřebuje…

to ale pak znamená
že když nemám cíl
a nic nedělám
nemůžu se opotřebit
pádem tím ani zemřít
co abychom se šli bezcílně projít?...

proč ne mám ráda houselesáky…

dláždění pod námi se uculilo
a začalo pomalu tiše sčítat naše kroky…