Každý dobrý skutek má být potrestaný

Zima krutá, sněhu plno, klouzalo to jako blázen,
s Kitunkou jsem vyrazila na maloučkou procházku jen.
Opatrně našlapuji v bačkůrkách mých domácích,
tak se sunu plíživě já po cestičkách sídlištních.

Klouzalo to šeredně, dvakrát jsem já řízla sebou,
tu však spatřím starou paní, heká, tašku táhne těžkou.
Šourala se opatrně, nožka nožku sotva míjela,
cestičku však klouzavou, tu nejhorší si vybrala.

Letím tedy skutek dobrý konat, zapomínám na své pády,
babičce já tedy tašku vezmu, hej bábulko,jen žádné vády!
Svižně vykročím s taškou těžkou i pro silného muže,
ohlédnu se a do pr...e, babča stojí, heká, nehýbá se!

K domku jejímu je sotva pěti minut pomalá to chůze,
na rtech úsměv mi však strne, babča sotva, sotva leze.
Sakryš, vzteky mumlám si tak pro sebe, ach ty osle!
Já na lehko jen vyběha si, zima se mnou pěkně třese.

Když já deset kroků ušla, babulka jen jeden jediný,
já fňukám potichu, ach proč je leden, proč už léto není!
Že já pětkrát sebou pěkně řízla, už mi ani nevadilo,
já jen modlila se, aby obydlí té paní už se přiblížilo.

Co já povídat mám, než došly jsme k jejímu útočišti,
rampouchy pod nosem jsem měla, málem jako kníry.
Zmrzlá jako preclík za tu půlhodinku kruté chůze,
já zařekla se, příště dobré skutky nechám jiné můze!