Tomáš Halík

.





je prudce zapovězeno myslet
ale už i teď je složité nemyslet imperativy
někdy je člověk příliš střízlivý
třeba nyní
nemám ráda tu střízlivost
která mi vše sděluje se strohostí
mám raději jemnou zprávu
dechem odeslanou
neslyšenou
nezhlédnutou
avšak
cítitelnou ve své vlastní podstatě
když jsem zjistila, že nejsem jeden člověk
že člověčenství je hodnota nepočitatená
a já jsem jen její díl
kterému schází jakýsi důležitý úd
snad celistvý, snad
třeba je to marné
třeba bych to nikdy nesměla říci
o
té noci jsme byli zrtaceni ve tmě
na cestu nám nesvítila jediná hvězda
jen déšť odkapával naši společnou chvíli
přiliš krátkou
nad ránem
kdy jsem si řekla
„nad ránem
Se loučí jen milenci
Tak co tady děláme“

čeká nás zkáza a záhuba můj milý
přivedl sis domů hůř nežli čarodějnici

přišla jsem si k tobě pro svobodu
a ty z ní máš mezitím strach
jak naložíme s tím

nemyšlením

mám ráda krev Je jako rubín a rubín je krví mého srdce
to, co z tělesnuješ , je prudce nebezpečné
nesnažím se do tebe proniknout
ten povrnch mi prozatím stačí
když jsem s tebou a
sedím ti v klíně a dýchám tvoje vlasy
líně
slyším bei männern
a nic se neděje čas stojí
dýchám pohankovou vůni
a vím
že když se pohnu, všechno se rozletí na prach
vrátím se do poroby
a svoje tajemství zašeptám starému stromu
a ten otvor pevně udusím hlínou a trsem trávy protože
kdo veliké to hoře by prozradil, ať oněmí

čas
nějak mi vstupuje do života
bere si své daně
na sytosti barev
ještě nedávných vzpomínek
kdy jsme byli jeden jako druhý
druhý jako jeden
krásní a nic víc
nic víc nebylo třeba pro ty chvílie
protože teď čas plyne
ale tehdy

jen poskakoval od okamžiku k okamžiku
a ty okamžiky byly věčné
vláčené špínou nedávné trpkosti
jejíž největší nápor jde vyplivnout, nikdy však spolknout

lze však
zapomenout

tak si přeji
dej mi znovu
své úplné zapomnění
nepoznala jsem lepší ráj
než ochutnat Léthé
z tvých vlasů
očí
rtů



.




-