Dovolení lidé

Ponořil jsem se do ženy, abych se neutopil
v sobě.

Prsty mi vyoráš řádky do vlhkých vlasů
z upocených rán všedních orgasmů
- snad půda připravená pro setbu citů.
Z přízemí dětský pláč ohlásil nutnost zrození
a na zdi prošlý kalendář adventní
pošetilost koloběhů.

Ani tenhle svátek jsem nedojedl,
ty však klidně zazívej do jarního jitra.

Snad bych ti mohl popsat tu radost,
když v lese u vydupaný ovčí stezky objevíš
na fialovym rounu podléšek právě tu jednu
růžovou.
Snad bysme i mohli politovat tu směnárnu
přirozených vzácností za směšně hřejivý
pocit z nákupu za sezónních slev, ale radši
stavím na kafe, abych hořce smyl to (s)vědomí,
když je na obtíž jako na zubu mák...

Zaštěkal pes a vrazil mi do ucha život,
ty však ve vánku klimbej - jméno a číslo
najdu v prachu na zrcadle.

Za oknem voní hlína, lidé se těší na dovolenou
/vidí se v písku jako plátci přízně vykřičených
pinií - tam kde i klapot stolního tenisu jen
odpočítává marnost/
a třeba se nezapomenou radovat ze slunce
i přes varování lékařů...