beatvento...

radostné jarní poledne se vznášelo
pár metrů nad zemí
lidé hluboce vdechovali březnový ozón
a ti co hleděli vzhůru na oblohu
byli oslněni svým obrazem…

já vypochodoval z domu
se záclonou přes hlávku
jako mladý veterán
co vstupuje skrz válku
do dospělosti
a v rukou třímal pozvánku
na letní kurz hudby
volně se linoucích barev
do jedné malebné stavby
loveckého zámečku
nedaleko za městem…

když jsem přimašíroval aulou
za červeným stolem
seděla dívka s tváří opálenou
do odstínu hluboce měděného žáru
v zelenkavém sáčku
přihlazujíce si vlasy
před kapesním zrcadlem…

hlas co jí vycházel z hrdla
pocházel buď z jiného světa
nebo věčnosti…

víte že podle Nietzscheho
lze rozeznat mistra
podle toho
že v malých i velkých věcech
umí najít konec
ať je to u melodie
myšlenky
nebo prosté činnosti?…

tak to jsme si hodně podobni
akorát vy jste mnohem hezčí…

jako by to neslyšela
máte nějaké hudební zkušenosti?

tak trochu
jednou jsem složil náhodnou operu
o třech dějstvích
podle úchylek ze života
lučních kobylek
kalamitních map hvězdné oblohy
a počítačově generovaných slov
s přídavkem cinkotu pětikoruny…

jé to jste vy?
to bych s vámi ráda probrala
Kalambúr je totiž má oblíbená…