Říkáš mi...

Včera si řekl, že jenom můj je svět,

že jen já skládám příběh z nekonečných vět,

že sním své zapomenuté sny v budoucnosti,

že je jen na mě kolik zbude mi ctnosti.

Teď říkáš mi, že musím bráti ohled na jiné,

že ty sám jsi obětí mé osobnosti podivné,

že omluva se sluší i v nevlastním říci omylu,

že mrtvým musím vystavěti mohylu.

Co řekneš zítra? Že můj svět je tvůj?

Že ty jsi ten jediný, kdo právo má žít,

že jenom ty víš, jak to má správně být?

Kde jsou ty časy kdy svět byl jen můj?

Kdy krev byla dotazem, jímž život můj ukojí,

kdy osud byl člověkem, jenž s málem se spokojí.