Obyčejnému lidu

Jako šedivý mor co leptá naše mozky a drtí smysly
Nevědomé, na listy papíru ze kterého cáry lítají a
vydávají se po širé planetě zemi, na márách neseme světlo světa.
V těžkém, kolosálním vypětí snímá vztek a zlost
tupou bariéru, co stojí mezi bídou proklatou
a utahuje opasky k tělu, jako k marnivému bohu.

Obehnaná a zaslepená je moc hledajícího jedince,
i na úkor počestného, obyčejného lidu.

Přemítám jak se asi bydlí v místech neblahé chudoby,
která nevěstí nic dobrého ani blahodárného
a děravé zčervenalé oči opilé
dívají se jak pěna háčkuje se mezi sebou na vrcholu
splavu a splétá valivé, vířivé víry, které se drolí v mírné,
poklidné hladině.

Cesta má vede k domu, ve kterém vyrůstám a nedá mi to,
nechce se mi spát, proč plete se mi jazyk a nohy potácejí se,
proč sním o zvláštní anabázi?

Obyčejnému lidu,
co v houfu lidském zlaté klubko hledá...