Pro Dona Quiota

Vaneš větrem chladnou tmou,
po tváři jako slza stékáš,
andělé k peklu nemohou,
ty na Danteho věrně čekáš.

Jak Beatrice mého léta,
květina v úsvitu,
k nebi vzkvétá,
do nočního blankytu.

Čas nadešel,
venku zvolna Apolón se šeří,
s lunou na Olymp se nevešel,
z lovce stal se zvěří.

Skrýváš se v obrazu,
mezi komnatami,
v posledním zákazu,
schoulená pod hradbami.

V rytmu mého kopí,
v dusotu boje,
když večer jitra se chopí,
a hvězdy vstanou moje.

Tak vidím tě já,
mezi větrnými mlýny,
když četl jsem Dona Quiota,
a na boj s nimi byl jen líný.