Pohádka

Zavřen ve svém mikrosvětě

koukám jedním očkem ven,

vše, co mám, ti v jedné větě

předám jako Andersen:

Žila, byla malá dítka,

rostla rychle, čas to chtěl.

Život dala do vodítka,

aby každý k smrti spěl.

Dospělé se potácejí,

od zdi ke zdi, sem a tam,

vědět, co od sebe chtějí

už je pozdě, sám to znám.

Zůstávají proto samy,

někdy jen tak po nocích

chodívají do hvězdárny

vyhledávat hvězdný smích.