Jako paraple zmítané ve větru,
jak malé ptáče, co vypadlo z hnízda,
jak malé dítě, co ztratilo se v metru,
jak slavík v kleci, co ustřihli mu křídla.
Tak bezmocná si já, lásko moje, příjdu
Když nemám tě u sebe, když jsi někde pryč,
To pak v srdci mám jen strach, tmu a bídu,
pak zbytečné je řvát, pak říkám si : "Jen křič!"
Pak chce se mi smát nad mým zoufalstvím,
hovořím k sobě: "Holka, co vyvádíš?
Uvidíš ho za týden, snad míň,
pak bude dobře, neboj, uvidíš."
Je to vážně směšné, tohle šílenství?
Že neobejdu se bez tebe ani den.
A málokdo pochopí, a málokdo ví,
že když jsem s tebou je to jako sen...
Komentáře (0)
Doporučit
Tisk