Vlci

Vlci
Hustý houští ze všech stran,
srdce mi buší,
ve tmě za mnou se vlci rvou,
o moji duši.

Tři stíny, tři tlamy, šest očí a spousta zubů,
chtěj mě štvát a chňapat po patách,
dokud budu tu hru hrát. S nima to nejde jinak,
týdny mě nechaj být, je to pro ně psina,
když viděj, jak ve mně roste klid, ohlížet se přestávám.
A jak to udělám, zas slyším jejich dechy,
tichejch tlap šelesty, když o kámen skřípne dráp
a z šera kolem cesty cejtím jejich pohled zlej
a pobavenej. Stejně vždycky, v tuhle chvíli,
oprašuju svoje síly, heroicky, jak z mramoru,
jsem inquisitor v době moru, chci učinit přítrž.
Chci se přít a lámat odpor, jenže hrom uhoď
do těch potvor, držej si odstup. Jak jsi uhod,
přeslapujou mimo dohled, já zatim stydnu,
slábnu a pak opět obracím se zády.
A to ty mrchy rády, neuniknu pozornosti
a k mý naivní zlosti, tři huby pustěj starý kosti
a ve vší svojí prohnanosti mi dělaj garde.
Občas vidim, jak ogar jde a za ním dvě tři čmouhy,
celá smečka. Co když nedočkám se svojí touhy?
Co když mám to přečkat? Po krku nejdou mi,
jen pochyby pouhopouhý a ohlížení kradmý.
Můj pokoj v srdci ukradli a tím to hasne. Snad
měl bych říct, až zjevěj se zas, ne! Nedávat
rány do prázdna, a skrýt se za města zdma.
Asi není zbytí. Zas slyším zdálky trojí vytí!


Hustý houští ze všech stran,
srdce mi buší,
ve tmě za mnou se vlci rvou,
o moji duši.