Depeše pro moc

Na míse dlaní

přináším ovoce dneška,

sčesané z hlasů minulých,

stromů, jež padly na kolena,

ochutnej paní

a neboj se zítřka,

obavy jsou maskou zbytečných,

tys snad ta, která není jich hodna.

 

Zmizeli  v područí  tvého kata,

 sutanou havraních křídel  přikryl je kněz,

aby je více nespatřilo slunce,

hledíš jako bys necítila do prázdna,

ty jsi ta o níž říkají svatá,

že připouštíš  hrůzy včera i dnes,

ta nebojácná silná lvice,

kterou rod tvůj v erbu má, ó bezcitná.

 

 

 

 

 

 

Jsi rodu ženského a ten značí křehkost,

vím, vinu nese, kdo meč v rukou má,

dnes v době nemoci prosím tě o moc,

skloň šíji svou k zemi rodné,

ó hrdá klisno, udolej hořkost,

která je v zemi tvé vzklíčená,

když mlčící křičí o pomoc,

než ten, kdo má meč jím bodne.

 

Poklekni sama před sebou,

ty jediná v tomto státě,

co stříbrná luna za obzor,

aby procitl zítřek do dobrého dne,

to jediné může být omluvou,

pak ten, v čí jsi moci se vzdá tě,

ať tvor nebo netvor,

ale jiný zas žezlo převezme.

 

(Tvá země doufajíc v tvora)