Veronice

Dnes jsem si cizí,
cizejší než před lety.
Kam zmizet cit ten ryzí?
Za tvář Vaší? Za tvář kokety?

Dříve bál jsem se projevení lásky,
a schovával se za slova.
Ale slova jsou bezvýznamné hlásky,
jenž lžou znova a znova.

Tak odpuste mé bezduché lži,
jak já odpustil Vaše bezduché skutky.
Každý je nevinný a po štěstí baží,
tak proč ošklivit se zrádnými půtky?

Není již hořkosti v mém nitru,
ani jedna myšlenka křivě nesvětčí vůči Vám.
Zrak můj směřuje spíše k budoucímu jitru,
jenž je bez Vás, s někým jiným či budu navždy sám.

Vždyť člověk předurčen je k hledání,
byť většinou nenachází ničehoš nic
Každý máme na cestě jiného konání,
dnes jsme svobodní, co si přát víc?