ZRNKA

Vzbudila jsem se na špatné straně lože
a netuším, kde mi hlava stojí.
Jako by má nebyla má kůže,
vše si vybavuji dvojí.
Je jedna verze má -
byl, či nebyl to jen sen?
Dnes vskutku nejsem svá.
Jaký že je den?

Jen pár řádků denně
přiznání tvé v nich.
V každém slově jemně
kážeš, že v mně hřích.

Tiše v nocích sténám
teskním – přiznáno.
Jak dobře bylo by nám,
Však je mi neznámo.

A kolik nocí jen
ty stihneš vůbec spát?
Z tvých úst se line ven
to, co nechci znát.

Ne, nemohu tě vzít
ve divokost chutí,
nechci se s tebou sžít,
v to mne nedonutíš.

Ani prosbou, ani vztekem,
ani mluvou, ani brekem.
Ledva lékem...

Občas tam ve hvězdy
zaseknu svůj zrak
a v nich zpoznám tehdy,
tvé duše zhořklý šmak.

Jak v nich šíříš žal.
Myslíš i na stejné?
Život, ten jde dál.
Tajemství veřejné.

Život je dar, v naději svit.
Když máš jho jen s kým žít.
Však každá zlatá nit,
v těle zvládne shnít.

Já jdu dál, však si pamatuji.
Nezapomínám, za tebe oroduji.

Dnes se mi o tobě zdál sen,
jehož výklad snad ani nechci znát.
V něm vyňala jsem duši z těla ven,
zbytek nedává mi spát.

Snad lepší někdy jest
býti raděj vzhůru.
Či lepší za pět šest
změnit zcela tůru?

Z tvé strany dávno vím -
už jest mi odpuštěno.
Však venitř zrnka zřím
vztek, že vůbec dopuštěno
to, co bylo. Bylo. – Já žiji přítomností.
vybráno jest dávno, z lákavých dvou ctností.

Ani prosbou, ani vztekem,
ani mluvou, ani brekem.
Ledva lékem...