Devět mříží

Víš kamaráde
Tady někde voněl strádající jasmín
než nás navlékli do maskovaných postrojů lovců
Dalo se tu dýchat
Mohl sis škrtnout třeba u růže světla ze střelnic
a nedělat to co já -
zatraceně!

Na deset se nemůžeme minout
a dál nepůjdeme - to je jasný...

Pamatuješ rozčílenou sedmnáctku?
Ty myslíš - Neměl jsem ju rád
a raději zavlekl do bezcitů to co nás oba
ještě drží naživu


*

Možná bych se měl nechat
poslat na Mars
a v železech prosit mrtvé střípky duše
nebo bloudit navždy ve svých snech
hledající modravý závoj krás
jen tak pro Venuše

Možná bych měl přestat důvěřovat básním
a držet se jen pavučin zdi bělostné
na sněžné obrazy

Zapomenout kam svícnem prchá stín
a držet se jisker když oči v extázi

To znám ze zakázaných komnat

Následují slzy
proto tě má lásko navždy rozmlžím
a hvězdám nechám pocit ze stébel
a jestli vlídný vítr rozvlnil tvých..
těžko bych sám za obzor schoval...

Ty víš kam bych směl..

V noci teskné jak mořské koráby
vesmírné oči plné zrcadel
a dívčí touhy příslib pro aby...

Yasaman! Přímo do srdce

Nechat modrou? CTRL ALT DEL

Ten trojhmat v mládí ve mně budil moment smíchu
jak by jiná s kvítky na lovu
chtěla odtrhnout mě z internetových kaváren
nebo vyprávět o podzimním listí za novu
a lýtka nechat svítit platonickým krokem
v parku šeptat stromům úsvitu
o dívce s rozprostřenými vlasy čekající
v jezírku obraz básníka z nebeských hlubin

Snad oranžových směrů
vzít k sobě v tichu aby...
rozeznělo jednou do zpěvu

...

Milá černovlásko..

i nebe je dnes tmavé
Mraky nemající zlatý lem čekají fronty na slevu
Prve přiložil jsem nenávist do kamen

Tenkrát v pastelové zimě
sluneční
Bude to devět let

Yass..

Dobře jsi udělala žes dala na rady ve spreji
a melírky srdce poslaly ozónovou úplně stejně
jako čerstvé květiny zahozené oknem k rozumu
pro vztahy pro budoucí rezonance výhodnější
vždyť já vzpomínám jen v černobílém
na svůj marš den co den zatraceně!

Co si to tam v havraním saku pršíš?

Modré tóny?
Tady nejsi dešti
To jen vzpomínkám popálily dlaně
A ty víš proč
i tváře
slané
a na rtech příliš nevyřčených chvění

Zůstaneme spolu ostrovy do rozednění mrazů
Náhrdelník z perel už tebe nevězní
a přesto odháníš mě od ovoněné šíje aby

pocit rázů že jsi blízko hýčkal netopýry soumraků na duši
Už zase Slunce zapadlo?
Iron-lady Ne
již nikdy nebudeme na literárním srazu neboť
Dál jdu svůj marš
co v šuplíku skrýval zbraň
ač dávno jsem to vzdal
pro tvé poslední přání - Domů k modré melancholii se už NIKDY nevracej!

Já tě chápu
oranžová k černobílému
to bys vynikala
a stačí nádech modré a jsem chladná skála a zítra přijdeš bílá

Yasaman Yasaman...

*

Víš kamaráde
zahodil jsem zbraň do řeky a vzdálil se pomalu a klidně
Možná jsem to měl udělat před lety v jiné dimenzi
a mohlo být dnes oranžovo štěstím mezi námi
Možná jsem ju nikdy neměl hýčkat víc
než dočasné milenky modráskových dob

+ Možná bych se měl nechat
+ poslat na Mars
+ a v železech prosit mrtvé střípky duše
+ nebo bloudit navždy ve svých snech
+ hledající modravý závoj krás
+ jen tak pro Venuše

Neměl bys mi opakovat sebe

Abys mohl obrátit list a neuvíznout v kruhu
jedno věř mi
Narodil jsem se na Zemi a průzračná byla živá
Ona tím také prošla
a já vím - tolik hvězd tam bývá
na rosách ze stébel
kdy nekonečno před sebou mívá...

+ Deset kroků!