Už zase.

Už zase.

Už zase rozklepala se mi kolena,
už zas klepal se mi hlas,
tiše jsem se obávala,
přišel strachu čas.

Tolik emocí a tolik strachu,
když spatřím tu osobu,
proměním se v duši prachu,
tiše padnu do hrobu.

Jeho zrak mě k zemi klátí,
nechci býti vedle něj,
síla moje už se ztrácí,
až zemřu bude hej.

Tolik emocí a tolik strachu,
cítím v jeho blízkosti,
duše moje zmizí v prachu,
zbydou po mne jen kosti.

Je to černý, černý pták,
po roce se oběvil,
je to zloba, je to tak,
celou mě zas rozhodil.

Proč kvůli ubohému ptáčeti,
proč se zase ničit,
já žalem nebudu se smáčeti,
budu toto končit.

Nebudu se ptáka bát,
budu míti sílu,
život budu hezky hrát,
budu míti víru.

Emoce a strach,
odcházejí rychle,
strach se změnil v prach,
je z něj malá krychle.

Krychlička mi neublíží,
protože ji zničím,
strach se honem z okna plíží,
pak mě nikdy nerozhodíš, nerozhodíš ničím.