Povzdech
Povzdech
Tak neberte mi prosím víru mojí!
za kterou bych položil.
snad život? .. a co duši svojí?
Ach, ten mi zase naložil;
život můj.
Však drž a stůj,
zpříma a nehnutě,
jako hrdé labutě.
A co za hranicí vesmíru?
Budeme žít ve smíru?
Kde i anděl pláče nad vteřinou,
mojí slabostí jen promrhanou.
A radši ležím pod peřinou,
v bezpečí a trochu stranou.
A naděje ta slábne s věkem,
a jak slábne, roste víra.
Krmí nás, živí a je lékem,
a pařátům té staré se vzpírá.
A proč?! Ať zírá - na fakíra,
v tom závoji plamenném…
Komentáře (4)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Jsou dny, kdy ráno vstává dřív -
po pátém verši básně pro dva milé
či po sezení s přáteli...
je jedno jestli červené, či bílé...
Jsou dny, kdy ráno zaspává...
po celonoční práci, nebo jenom bdění,
kdy očekáváš s touhou kuropění
s nadějí, že už je konec...sláva !
Pak přijde den, ten první - docela bez rána...
Jak rád bych pak cítil, jak oči pálí
když slunce ještě prochází se v dáli
i hlučného kohouta vzal s chutí na milost.
Jen proto beru vše co život dává,
a bez reptání do studena vstávám -
dokud je - aspoň zatím - ještě času dost...
11.04.2014 20:40:42 | aravara